Hlavním pramenem práva EU ohledně práva použitelného na mezinárodní přepravu je nařízení Řím I ze 17. června 2008, které nahradilo Úmluvu o právu použitelném na smluvní závazky z 19. června 1980/EHS. Článek 5 nařízení EU je zvláštním (autonomním) ustanovením o právu rozhodném pro smlouvy o přepravě a oproti dřívější úpravě ji rozšiřuje též na přepravu osob. Zvláštní ustanovení článku 5 nařízení rozlišují mezi zvláštními pravidly o smlouvách o přepravě zboží (článek 5 odst. 1 nařízení) a osob (článek 5 odst. 2 nařízení). Úmluva sice oproti nařízení tuto materii neupravovala v samostatném článku, přesto však jedno důležité ustanovení obsahovala., a to ve třetí větě článku 4 odst. 4 Úmluvy. Je zřejmé, že koncepce zvolená pro nařízení vychází z poměrně širokého základu pro kvalifikaci smlouvy o přepravě. Podle nařízení nachází-li se obvyklé bydliště přepravce a místo předání zboží k přepravě (místo předání dopravci) nebo místo odeslání nebo obvyklé bydliště odesílatele v jednom státě, použije se rozhodné právo obvyklého bydliště přepravce (čl. 5 odst. 1 věta prvá Nařízení). Nachází-li se místo předání zboží k přepravě nebo odeslání nebo obvyklé bydliště odesílatele v jiném státě, než je obvyklé bydliště přepravce, použije se právo státu místa odeslání, které bylo sjednáno v přepravní smlouvě.