Tento článek představuje pokus o pohled na otázky týkající se uzavírání smluvních vztahů v mezinárodní přepravě. Přepravní průmysl se v průběhu posledního století zásadně měnil tak, aby byl schopen uspokojit potřeby moderních civilněprávních vztahů mezi dovozci, vývozci a jinými subjekty, které vyžadují bezpečnou, rychlou a hospodárnou přepravu. Myšlenka ohledně dodávek “door-to-door” transformovala dopravní služby do systému mezinárodního dopravního outsourcingu. Správné strukturování smluv v mezinárodní přepravě vyžaduje pochopení následujících klíčových pohledů. Za prvé: předmětem smlouvy jsou komplexní vztahy a smlouva by měla poskytovat základ pro široký operační prostor. Za druhé: diverzita, komplexnost a flexibilita předmětu smlouvy vyžaduje jasné a transparentní postupy při jejím sjednávání a plnění buď přepravcem na jeho vlastní účet nebo zprostředkovatelem na bázi omezené odpovědnosti. Za třetí: v současnosti neexistuje mezinárodní smluvní instrument, který by unifikoval úpravu mezinárodní přepravy z pohledu závazkového práva. Unifikace práva rozhodného pro mezinárodní přepravu je komplikována skutečností, že na úrovni různých národních právních úprav neexistuje jednotný přístup k posuzování právního statusu přepravce. Za čtvrté: s ohledem na výše uvedené hrají v unifikované úpravě zvláštní roli různé druhy vzorových pravidel a přepravních dokumentů vytvořených nevládními skupinami a asociacemi přepravců (například vzorová pravidla FIATA pro mezinárodní přepravní služby a v návaznosti na to vytvořené přepravní dokumenty). Použití určitých vzorových pravidel a jim odpovídajících přepravních dokumentů má vliv na konečnou strukturu vztahů pro konkrétní smlouvy v přepravě.